Paralelní věda
Myšlenka paralelní vědy vznikla na základě dnešní situace s mainstreamovou vědou. Když jsem přemýšlel nad tím, proč dnešní vědci jsou vůči některým věcem tolik skeptičtí, došlo mi, že dnešní věda má svou jistou filosofii a svým způsobem i politiku. Díky této politice si dnes stojí tam, kde si stojí, a má svým způsobem často patent na pravdu. Ano, má to své opodstatnění. Věci, které současná věda prokáže, jsou v současné době na současném místě pravdou a jsou považovány za fakt. Jenže tak jako má svou filosofii spousta věcí na světě, měla by věda mít více různých filosofií a jednu takovou nabízí můj text. I fakt bývá do jisté míry pouze časově omezená informace. Někdy se tak stane, že se fakt stane po nějaké době omylem. Často se také faktem stane neprada, která je ale většinou, či odbornou veřejností opakována a obecně přijímána. Byl jsem frustrován, proč se věda některými světovými otázkami nezabývá, a když už se jimi zabývá, rovnou je svým způsobem zavrhuje. Filosofie paralelní vědy by měla umožnit výzkumy či publikace právě těch věcí, které se věda rozhodla ze svého seznamu vyřadit, nebo se podle jiné skupiny lidí vydala cestou špatnou. Myšlenka paralelní vědy zahrnuje však veškeré postupy dnešní vědou používané. Jak tedy věda funguje a co je na ní špatně?
Já osobně vnímám vědu jako proces vzdělávání, oborů, a předávání si znalostí a zkušeností. Ověřování, zaznamenávání, prokazování a publikování. Věda hlavně funguje tak, že staví sama na sobě. S nadsázkou je to taková veliká rodina chytrých lidí. Tedy jak ukazuje třeba příklad kvantové fyziky, jež je v současnosti hodně probírané téma, tak většina nových teorií, jako by ctili práci předchozích vědců a snažili se vždy fungovat na původním principu. A to i za cenu toho, že může výsledek, či výsledná teorie působit jako kočkopes. Nám tu pak vznikají věci jako různé kvantové teorie, teorie strun, mnohosvěty, mnohodimenze, vlnění, které není vlnění a tak podobně. Neříkám, co z toho je špatně, či dobře, jen je v tom zmatek, a tak se stále hledá jedna teorie, která by vysvětlila vše. V podstatě se hledá konspirační teorie, protože ta je svou definicí taková, že složitou věc jednoduše smysliplně popíše, aby byla uvěřitelná. Abych se vrátil ale k tématu. Vědec, pokud se zabývá nějakým tématem, většinou vychází z nějakého vzdělání, kde se učil na pracích předchozích vědců, kteří danou problematiku zkoumali, a přidá další své nové poznatky. Tím celý obor, nebo problematiku posune zas o kus dál. Pokud se ale stane, že jeden či více vědců udělá chybu, uvede vlastně v omyl i další vědce, kteří studují daný problém po nich, a to někdy i na desítky let. Uvedu jeden svůj metaforický příklad. Představte si, že jeden vědec, aby se mohl rozhlédnout po krajině, začne stavět věž. Do základu, protože toho ve své době moc nezná, použije dřevo. Další vědec za nějakou dobu svými objevy zjistí, že tvrdší, než dřevo je kámen, a tak další patra věže postaví z kamene. Rozhodne se stavět na základech předchozích. Věž se ale po nějaké době začne bortit, protože dřevo v základech neunese tíhu kamene. Tedy první vědec, který udělal (z dnešního pohledu) se dřevem chybu, způsobil problém vědcům dalším. A tak vědec, který přijde stavět další patra, bude muset nejprve přídavnými trámy zpevnit základy. Další vědec přijde s betonem, ale aby mohl stavět musí se pokusit dřevěný základ zpevnit, protože beton je rovněž těžký. Což se mu klidně povede, a tak stavba věže pokračuje dál betonem. Další vědec přijde s pórobetonem, protože je lehčí. Vzhledem k tomu, že první vědci založili základy veliké třikrát tři metry, neboť na dřevěnou věž více nepotřeboval, tak další vědec nemůže do věže instalovat ve své době nově objevený výtah, aby byl přístup do dalších vyšších pater snazší. A tak opět díky předešlé chybě, bude řešit, jak výtah instalovat prapodivně zvenčí věže. Fungovat to však také do jisté míry bude. Z věže se pomalu stává kočkopes ze dřeva, kamene, betonu a pórobetonu, s výtahem z boku, dokud si vlastně všichni neuvědomí, že žádnou věž nepotřebují. Že k tomu, aby se člověk rozhlédl, vlastně stačí vyšplhat na vedlejší strom, tedy osvojit si základy práce s lanem a lezení, či využít jinou technologii té doby. Určitě musím působit jako nějaký vědecký skeptik, ale opak je pravdou. Jen některé vědecké objevy či pokroky jsou buď opravdu směšné, nebo nesmírně zbytečně zdlouhavé a drahé. Kdyby totiž vědci postupovali trochu jinak, mohli si tolika práce ušetřit. Mohli se na začátku zabývat myšlenou zbytečnosti věže, a tak mezitím co jeden vědec začal stavět, ti ostatní měli jeho práci od začátku zpochybnit a vydat se cestou úplně jinou. Například cestou se širokými základy, která by později umožnila v té době neobjevený výtah, nebo se zabývat myšlenkou jiného materiálu na základ, než je dřevo. Mohli prostě klidně předjímat, že jednoho dne dřevo stačit nebude.
Velice zajímavý je rovněž příklad několika generačního klamání – teorie flogistonu. Znáte ji?
Je to teorie, která fungovala někdy od roku 1667. Pomocí flogistonu bylo například vysvětlováno hoření, anebo třeba dýchání. Teorie popisovala látky jako bohaté či chudé na nehořlavý flogiston. Při hoření se předmět bohatý na flogiston, flogistonu zbavoval, tedy deflogistonovával se, a svůj flogiston předával do okolí. Hořící svíčka pod skleněnou baňkou předávala do prostoru baňky flogiston, a pokud se prostor baňky flogistonem zcela zaplnil, hoření svíčky skončilo. V takovém prostoru plném flogistonu dokonce nebylo možno ani dýchat, protože flogiston je nedýchatelný. Teorie fungovala bezvadně. Opravdu vysvětlovala hodně věcí kolem hoření, či oxidace, ale dnes díky chemii víme, že hořením dochází ke spotřebovávání kyslíku, a tato stará teorie nám dnes slouží spíše pro zábavu, či pro představu, jak se věda a poznávání našeho světa vyvíjelo. Vezměte si, že sto padesát let žili lidi ve lži jen proto, že někdo vymyslel věc zvanou flogiston. A v té době tuto lež nazývali právě faktem. Prostě to tak bylo. Dalšímu vědci, co s teorií přišel do styku se teorie velice zalíbila, a tak ji rozvíjel dál a dál, a vysvětloval flogistonem další a další věci, než po sto padesáti letech přišel průlom, a byl objeven vodík. Co by se stalo, kdyby před těmi sto padesáti lety rovnou někdo řekl, že flogiston neexistuje, a vydal by se paralelně stejnou cestou a zkoumal stejné věci, ale s vědomím, že flogiston neexistuje? Možná by k objevení vodíku došlo mnohem dříve, než sto padesát let poté.
V grafu na obrázku je znázorněno, jak věda postupovala s flogistonem. Začínáme v prvním bodě, postupujeme doprava po časové ose sto padesáti let. Myšlenka „A“ byla, že flogiston existuje, a že díky němu dochází k hoření. V druhém bodě byla myšlenka „A“ experimentálně ověřena a i podpořena, například tvrzeními, že flogiston nelze vdechovat. Ve třetím bodě se k myšlence „A“ začalo přidávat více vědců, a na základě flogistonu byly prováděny další pokusy a poznání do doby, než byl objeven vodík. Tedy do čtvrtého bodu na grafu. Pátý bod je v podstatě vznik nové myšlenky „B“, který trval sto padesát let, tedy více než dvě generace. Pokud se vrátíme na první bod o řádek níže, myšlenka „B“ znamenala tvrzení, že flogiston neexistuje, a že hoření je třeba vysvětlit jinak. Jenže myšlenkou „B“ se nikdo od začátku nezabýval, a tak stále pokračovala myšlenka „A“. I na začátku třetího bodu mohlo dojít ke zlomu, a mohl někdo myšlenku „A“ striktně zpochybnit. To se však nestalo.
Pokud by však existoval prostředek, který by reflektoval i jiné možnosti, fungoval by podobně jako paralelní věda, mohl výzkum flogistonu a hoření vypadat podle grafu na obrázku druhém. Znamenalo by to však odmítnutí vědění někoho, kdo danou teorii zastává. Avšak ne za cenu přerušení jeho dosavadních výzkumů.
Na prvním řádku vidíme, jak výzkum probíhal skutečně na časové ose sto padesáti let tak, jako na předchozím obrázku. Na zeleném řádku však vidíme to, že už od prvního bodu se někdo striktně ujal myšlenky, že flogiston neexistuje, a tak k průlomu vysvětlení dýchání a hoření došlo o desítky let dříve, ve druhém bodě. Netvrdím však, že i cesta do druhého bodu nemusí trvat dlouho, myslím ale, že sto padesát let by to skutečně netrvalo. Takovýto postup je dokonce aplikovatelný u všeho. Můžeme si třeba představit to, jak by vypadalo, kdyby se někdo seriózně zabýval doposud nemyslitelnými myšlenkami. Třeba o tom, že magnet netvoří kolem sebe magnetické pole, ale pouze shlukuje magnetickou energii, díky které jsme udržováni na této planetě. Respektive díky které došlo ke zformování všech planet a tím k vytvoření gravitačních polí.
Je jasné, že věda je právě na omylech založená. Myšlenka paralelní vědy má ale za cíl dobu těchto omylů výrazně zkracovat. Z toho plyne, že myšlenka paralelní vědy má vědu rozšířit o určitou filosofii, nikoliv měnit či jen kritizovat její postupy.
Po nějaké době formulování tohoto článku jsem úplnou náhodou narazil na filosofa Paula Karl Feyerabenda, který mi svými názory trochu učaroval. Bylo pro mne příjemné zjištění, že to, co jsem ve své hlavě zkonstruoval má opodstatnění i v určitých filosofických směrech, které propagoval právě Feyerabrand. Ten ve vědě propagoval jistý anarchismus. Feyerabend zastával třeba názory dovolit zrušit metodická pravidla, kterými se vědci řídí. Měl námitky proti každé nařízené vědecké metodě, která svými pravidly, kterými se výzkum řídí, omezuje činnost vědců. Tím někdy i zpomaluje vědecký pokrok. Podle jeho názoru by vědě prospělo trochu teoretického anarchismu. Věřil, že teoretický anarchismus by byl žádoucí, protože je lidštější, než systémové organizace, které vědcům ukládají přísná pravidla. Já tak úplně nesouzním s myšlenkou anarchismu, ale spíše o konkurenci na poli vědy a to nejen mezi vědci, nýbrž mezi vědními filosofiemi a politickými cestami.
Feyerabend byl propagátor myšlenek volnosti při používání metod i při zkoumání vědeckých témat. Já sám jsem si postupem času uvědomil, že když někdo nemá v určitém oboru vzdělání, nemusí to být nutně překážkou k výzkumu či práce v daném oboru. Ba naopak. Takový člověk, který nepřijal o dané věci vědění jiných (kteří se mohou mýlit), může mít na věc svůj rozdílný, ale hlavně revoluční pohled, který by člověka zasvěceného nikdy nenapadl. Jsou samozřejmě obory, kde lze toto aplikovat jen velice těžko, kde znalost je nezbytná například k používání nástrojů či početních operací, bez kterých výzkum provést nejde. Nebo naopak být již alespoň částečně poučen o cestách, kterými se vydali ti neúspěšní. Já sám jsem například hudební skladatel. Ve svém oboru nemám vzdělání takové, které by si někdo mohl představovat. Přes to vše jsem úspěšným skladatelem a muzikantem, a ve svém oboru se velice obstojně živím. Veškerou potřebnou teorii jsem získal samostudiem, a svým pohledem na věc, díky svému citu. Většinou však zároveň při praxi, což mé znalosti více propojilo. Už se mi tak i stalo, že jsem člověka s hudebním vzděláním překvapil svými harmonickými postupy, a ten se mne dotazoval, odkud je mám, že oni se to takto ve škole neučili. To je právě to o čem mluvím. Takového skladatele škola již formovala do nějakých používaných postupů, a jen málo kdy se dotyčnému podaří se od vzdělání oprostit, a koukat na celou věc úplně jiným pohledem. Nebo jsem si všiml toho, že i lidé s hudebním vzděláním mají často menší rozhled než ten, kdo svou práci pojal vyloženě jako životní koníček. Ten kdo se oborem zabývá sám doma po večerech, může mít často mnohem větší a kvalitnější zkušenosti než někdo, komu to bylo vědění natlačeno do hlavy ve škole otravným profesorem. A toto samé by mělo být přístupné i ve vědě. Nemáš potřebné vzdělání v oboru, ale máš zajímavé nápady? Nevadí, zkus nás přesvědčit. I zde jsou podobné příklady, například Mendel.
A teď se vás zeptám. Proč se věda rozhodla nezkoumat například duchovní energie? Ví věda, že neexistují, a že je snad prokázat nedokáže? Nebo je to spíše o tom, že to zatímnezapadá do jejich současného vědění a vidění světa?
Možná je to celé hloupost. Možná je mé vnímání současné vědy zkreslené. Nevím jak vám, ale mě existence paralelní vědy jako určitého filosofického směru smysl dává.
-MH-
Na veškeré články a duševní vlastnictví se vztahuje autorské právo.